Zpráva o Šrámkově Písku 2019
58. Šrámkův Písek (celostátní přehlídka experimentujícího divadla) 24.-26. května 2019 se povedl po všech stránkách: organizačně, co do zajímavosti diskusí i programově. Třináct inscenací a jeden host přinesli inspirativní, v několika případech i mimořádné zážitky a podněty k přemýšlení o divadle, které nechce být pouhým otiskem skutečnosti.
Vedle víceméně „dramaťáckých“ etud, v nichž jde hlavně o to, co sami účastníci objeví, poznají, zažijí, čím si projdou (i z toho někdy může vzniknout estetický tvar, naplňující kritéria plnohodnotné inscenace), se tu vyskytly inscenace-gesta, v nichž jde hlavně o to něčím ohromit, ale také inscenace, vzniklé z hledání dosud neozkoušených, netradičních jevištních prostředků a postupů pro nalezené téma.
Rozkmit divadelních forem, oborů, druhů, postupů i žánrů byl široký:
Groteskní parodická nadsázka Odborná porota (Ojebad Praha), zobrazující střet divadelní poroty s hodnoceným souborem, je naplněná výsostně intelektuálním humorem v plné míře zábavným jen pro znalé a zainteresované; jejím problémem je aditivní kompozice, v níž se namísto vývoje, růstu, gradace jen přičítají další a další položky.
Modrovous jaroměřského souboru Děvčátko a slečny, stojí na klíčovém nápadu trampolíny, na níž poskakují dvě dcery, jež jejich těhotná matka postrkuje ke sňatku s bohatým Modrovousem; věřím, že inscenátoři mají vysvětlen každý motiv a každý znak – my však k nim klíč a vysvětlení nedostáváme: jaký význam má těhotenství matky, jaký má ono těhotenství vztah k tomu, co dělá, proč žene nejdřív jednu a pak zřejmě i druhou dceru do záhuby…? Téma není sděleno a nápad s trampolínou se brzy vyčerpává.
Měsíc (Inverze, ZUŠ Most) – mozaika výpovědí tří děvčat ve víru maturity a přijímacích zkoušek na vysoké školy; upřímná, leč jevištně poněkud statická.
Taneční pantomima se zapojením handicapovaných Dva světy (Bílá holubice Ostrava), v níž jsou profesionální umělci propojeni s vozíčkáři a psycho-sociální funkce se snahou o umělecký obraz.
Divadlo-rituál Figura cum figuris (D.R.E.D. Náchodsko Kladsko Pražsko) s tradiční nahotou, tentokrát jako znakem existenciální oproštěnosti v inscenaci, jejímž tématem je vztah k smrti; mimochodem: je osvobozující, že hercům byla ponechána svoboda rozhodnout se, zda budou zcela nazí či si ponechají spodní prádlo – ale význam naprosté existenciální oproštěnosti je tím oslaben a vnáší otázky po významu vzniklé různosti.
Rozpačitá inscenace Láhoru/Soundsystemu Než hanba začne fackovat druhé připomněla, že u improvizace (jakkoli jen částečné) těžko můžeme očekávat stavbu: zážitek (pokud k němu dojde) plyne většinou jen z přítomnosti neopakovatelnému okamžiku vzniku, jinak vše závisí na momentální inspiraci, náladě, konstelaci okolností; nezadaří-li se, zůstává jen banalita a těžkopádně trhaný „tvar“.
Absurdní satirická groteska svitavského studentského souboru JAMka-Drumka No Time for Losers, v níž, žel, silácké politické gesto poněkud převažuje nad strukturovanou myšlenkovou, ale i formální hloubkou.
V poměrně tradičním „divadle poezie“ Poem macht frei (Tvoje Bába, ZUŠ Most), pojednávajícím o holocaustu na základě deníku nadějného židovského básníka Hanuše Hachenburga, je největším vkladem volba prostředí: syrově působící zpustlý dvorek s opadávající omítkou a zdupanou trávou.
K nejzajímavějším a zároveň divadelně nejucelenějším inscenacím letošního Šrámkova Písku pro mne patří pětice inscenací.
Postýlka (Kufr a Kohout Štramberk) je prostá, ale zcela naplněná a plnohodnotná desetiminutovka o radostech-strastech sotva novopečené matky. Scénou a jedinou rekvizitou je mrňavá dětská postýlka, která tvoří smysl matčina života i její vězení. Prosté stručné jasné chytré a vtipné vyprávění se vstupy dialogů, moudrých a často protikladných rad okolí je založeno na „loutkářském“ cítění dynamického obrazu a práci s rekvizitami i s vlastníma rukama; ač tu loutky v pravém slova smyslu nejsou.
Dočasně pevný spolek Svitavy inspirován obrazy zesnulého Jindry Pevného vytvořil poetický tetraptych S Jindrou, v němž rozžívá výklad obrazů loutkářskými principy od laterny magiky propojující a konfrontující projekci a realitu, či analyzující obrazy zachycováním jejich relevantních detailů na plochy čtvrtek a následným rozpohybováváním v pojetí souborů Naopak a Ťuík ze svitavské Dramatické školičky, přes typické papírkové divadlo v baladě choceňské Hany Voříškové a animaci obrazu v podání královéhradeckého dua Mízou do dřeva až po písně svitavského Céčka reprezentovaného Karlem Šefrnou a jeho dcerou Pavlou. Nejcennější je, jak každý z nich vypovídá tím, jaký příběh nalezl v tom kterém obraze, především o sobě. Silná a hluboká inscenace čtyř spojených souborů.
Z hlediska vztahu předlohy a způsobu zpracování byl snad nejexperimentálnější inscenací Nepřítel lidu brněnského souboru Vtahu. Klasický pravidelný dramatický text měšťanského divadla je inscenován systémem netradičních prostředků: text je brechtovsky epizován nejen atomizací do střihových výsečí, ale především přítomností moderátorky, která uvádí charakteristiky postav, jevištní poznámky či komentáře, hraje se v prostoru divadelní „ulice“ kolem dlouhého stolu, pokrytého igelitem, abstrahující masky namalované na tváře, kostýmy, ale i pohyby herecky mimořádně kvalitních pěti hochů a tří dívek jsou silně groteskně stylizované… Přesto text po prvotním vyčerpání přínosu těchto prostředků začíná dominovat a v konfrontaci se stylizovanou inscenační nadsázkou a zkratkou působí až příliš verbálně, čímž na povrch vyplývá jeho černobílá plakátovitost.
Du verstehst mich, nicht wahr? (Mrož v krabici, ZUŠ Plzeň) je koláž inspirovaná díly a dílky Franze Kafky, od nichž se odvíjí vlastní prožitky inscenátorů. V zcela prázdném prostoru, jen hereckými prostředky je zobrazováno tápavé hledání vlastní identity (nejen) mladého člověka: kdo vlastně jsem, jaký jsem, za koho mě mají, jaký se očekává, že budu… i typicky kafkovský pocit nepatřičnosti, míjení se, nesetkávání, manipulovanosti a nemožnosti dostát nárokům okolí. Život jako divadelní zkouška, v níž jsme nuceni hrát role určené jinými tak, jak oni chtějí, divadlo jako hledání cesty k nalezení sama sebe. Mladí herci působí v rolích suverénně a přitom autenticky: dobře pracují s výrazem v těle, mimikou, pauzami…; snad jen mluva by někdy stála za kultivaci.
David Zelinka vyvinul svébytný druh divadla-bytí, ovlivněného polským divadelnictvím. Třetí inscenace pardubického Teď, nádech a leť, nazvaná A lidé žijí. Abdul, na téma člověka hledajícího možnost důstojného přežití uprostřed zuřící války (tentokrát opět z Čečny devadesátých let) má všechny atributy jeho předchozích inscenací: neherecké herectví (včetně nepříliš srozumitelné, monotónní mluvy často s chybnými přízvuky), vyprávění o tragických existenciálních problémech, konfrontované s obyčejností předmětů, které si na scénu přináší a s prostými činnostmi typu vaření, uklízení, přípravy a bourání trhoveckého „stánku“ v podobě starého kočárku… Tohle dotýkání se obyčejných věcí ve snaze přidržet se reálnosti světa a ujistit se o svém bytí v něm jsou nejpůsobivější momenty, zatímco vytváření „loutek“ balením sklenic s kompotem do šál a šátků je zcela zbytné a zavádějící, když záměrem není jako loutky je uplatnit. Problematičtější je příběh Abdula, jenž zabije svou sestru, která se z jeho pohledu mravně spustila; je podán jako prostý, až naturalisticky popsaný dějový fakt, k němuž inscenátoři nezaujímají jakýkoli postoj – jen ho konstatují a nechávají tématicky nezpracovaný
Nakonec ještě pár nesouvislých obecnějších poznámek.
Srovnávání uměleckého díla s životem v tom směru, že život také nemá téma, stavbu, styl či žánr je pomýlené. Umění je založené právě na tom, že svým pohledem vnáší řád do beztvaré skutečnosti, a umožňuje nám tak v nahodilosti života spatřit něco, co nám dosud unikalo – což přináší katarzi. V případě netradičního (či chcete-li alternativního či experimentálního) divadla tak činí prostředky a postupy, které svou neotřelostí otvírají oči.
Stalo se módou hovořit o představení jako o události, na kterou jakoby neplatily divadelní nároky a zákonitosti – stačí, že k ní došlo. Ano, v životě se cosi stane, a je-li to silné, nazveme to událostí. Divadelní událost je skutečnost umělá a záměrná – tedy vytvářená divadelními prostředky.
A je mi líto – neslyším-li z prvé řady dvacet či třicet procent slov (často, zdá se, klíčových), mohu nanejvýš „cítit“, že inscenátor přichází s něčím důležitým, ale ne porozumět jeho sdělení. Zdá se, že mluva od amatérů po profesionály, od divadla po film, televizi i rozhlas je zanedbatelná formalita, na níž netřeba se ohlížet. Ale má-li být spolunositelem sdělení (a to asi má, je-li přítomna)…? Na Šrámkově Písku se to týká pardubického Teď, nádech a leť, Láhoru/Soundsystemu, místy i plzeňského Mrože v krabici.
S tím se často pojí další jev. Jestliže nás na inscenaci něco nadchne, nechceme slyšet o jejích rezervách, problémech či chybách, jejichž řešení by ji učinilo ještě působivější. V takovém okamžiku si dokážeme „vysvětlit“ i nevysvětlitelné (až se sám inscenátor mnohdy diví), i kdyby to odporovalo tomu, co jsme viděli a slyšeli, dějovým faktům, protiřečícímu výrazu či samotné logice. Přestáváme být racionálními diváky, stáváme se fanoušky. Jako ve fotbale či politice.
Pochvalování si, jak je dobře, že každý chápe určité umělecké dílo jinak, vždy pokulhává. Umělecké dílo není láhev rumu, po níž se smutný rozpláče, veselý rozřádí a agresivní rozzuří. Je to záměrné sdělení, různými vnímateli v detailech různě čtené dle jejich založení, zkušeností i znalostí – ale se společným jmenovatelem celku.
Deníkový princip obsahuje chtě nechtě časovou osu, a byť nemusí jít o kauzalitu, jeho následnost faktů jistou „kauzální“ spojitost vytváří. Je podstatou střihu, že dvě za sebe přiložené sekvence vytvářejí významovou souvislost. A mají-li časovou osu, dokonce jakýsi „příběh“.
Loutkové divadlo je ve své podstatě vždy alternativní – neboť (při vší problematičnosti tohoto termínu) je alternativou zobrazování lidí, živých jednajících bytostí – subjektů neživým materiálem, (zpravidla) předměty – objekty. Jde-li však loutkovému divadlu jen o napodobení herců, ztrácí smysl – snad kromě kouzla miniaturizace, jež působí zejména u dětí a možnosti ušetřit na hercích, což byl prvotní důvod chudých anglických hereckých trup, snažících se počátkem 17. století uchytit ve střední Evropě.
Nahota na jevišti (jako každý vypjatý prostředek) může být silná, přesvědčí-li svou funkcí, ale také zrádná, nedokáže-li to.
Při vší chvále v jedné věci má Šrámkův Písek stále rezervy: účast pozorovatelů krom členů hrajících souborů (kteří ne vždy zůstávají po celu dobu) není příliš vysoká. Ani ti dychtiví nadšenci, kteří tu hráli loni či předloni, nedostali-li se do programu, další rok se většinou neobjeví.
Luděk Richter