Příprava nové kulturní politiky MK – podklad NIPOS

Zadání MK k prioritám kulturní politiky

 

  1. Jaké hlavní faktory (např. využití bohatství kulturního dědictví, využití kulturního potenciálu, stav infrastruktury kultury, aktivita nestátních neziskových organizací ve sféře kultury, systém podpory kultury, kvalita managementu kultury, poptávka po kulturních službách, aktivita podnikatelského sektoru v oblasti kultury atp.) ovlivnitelné ať již přímo (např. změnou priorit společnosti, změnou systému podpory, příkazem, nařízením, změnou legislativy atp.) nebo nepřímo (např. propagací, aplikací vzdělávacího programu, inovací technologie, organizací práce apod.) působí v současnosti na rozvoj kultury

•a)      příznivě

•b)      nepříznivě

 

  1. Jaké hlavní neovlivnitelné faktory (např. geografická poloha, přírodní podmínky, kulturní dědictví, početnost a struktura populace, migrace obyvatel, globalizace apod.) působí v současnosti na rozvoj kultury

•a)      příznivě

•b)      nepříznivě

* * *


Popis zadaných (ovlivnitelných) hlavních faktorů tvorby kulturní politiky státu

z pohledu záběru činností NIPOS



NIPOS je v kontaktu především s terénem kultury, s její regionální a lokální dimenzí, s nevládními neziskovými organizacemi (NNO) – zejména s občanskými sdruženími jako nositeli kulturních aktivit občanů, s producenty veřejných služeb kultury, s územními samosprávnými celky a jejich kulturními organizacemi, s občany jako s uživateli veřejných služeb kultury. Souhrnem získaných a vyhodnocených poznatků je ovlivněna i optika pohledu na vyhodnocení vlivu zadaných faktorů na konstituování možných priorit kulturní politiky státu.


využití bohatství kulturního dědictví


kulturním dědictvím rozumíme : veřejný statek; souhrn hmotných a nehmotných hodnot, děl a kulturních vztahů, které vznikly v minulosti, ale svým vznikem a významem přispívají k vytváření soudobých kulturních a společenských hodnot

 

Z povahy předmětu jako veřejného statku vyplývá, že téměř výlučnou odpovědnost za péči o kulturní dědictví a jeho využití má veřejná správa – stát a ÚSC a to bez ohledu na právní charakter vlastníka hmotného či nehmotného kulturního dědictví.


Změnu priorit společnosti ve prospěch větší prestiže kultury a umění lze ovlivnit dvojím způsobem: změnou chování nejvyšších představitelů státu a ÚSC ke kultuře, umění a jejich projevům (včetně jejich osobního jednání, výrazových prostředků apod., jejich osobních nejen deklarovaných priorit), dále pak přímo i nepřímo – např. větším procentem ze státního rozpočtu na kulturu, prezentací kulturních projektů, prezentací MK jako takového (včetně webové prezentace), kvalitou a kvalifikovaností pracovníků v kultuře působících (což je opět dáno jejich finanční motivací).


Závěr : Podceňováním role kultury a nedostatečnou finanční saturací nákladů na uchování a využití kulturního dědictví veřejná správa rezignuje na své povinnosti v ochraně kulturního dědictví a v jeho využití.

 

využití kulturního potenciálu

 

kulturním potenciálem rozumíme : celkovou schopnost, způsobilost k výkonu

 

Vzhledem k tomu, že není specifikováno, o kterou oblast, resp. o potenciál které oblasti se jedná, pojednáváme o potenciálu příspěvkových organizací v kultuře a územních samosprávných celků. Jedná se zejména o ty organizace, jejichž činnost je nezastupitelná pro kontinuální, dlouhodobou a systémovou péče o hmotné a nehmotné kulturní dědictví, které vytváří důležitou složku kulturního potenciálu místa, regionu a v důsledku i celé ČR – o muzea, galerie, knihovny, veřejně přístupné památkové objekty.


K textu dále uvedenému, který se týká PO a ÚSC dodáváme:

  • Ø pokud budou navýšeny finanční prostředky pro uvedené PO vkultuře meziročně nejméně o 20%, (současný nárůst je cca 10%) lze zaručit, že se jejich odborná činnost i služby pro veřejnost výrazně rozvinou
  • Ø do subjektů zajišťujících služby kultury je obtížné získávat ve větším počtu mladé odborníky, absolventy VŠ, důvodem je nepružnost pravidel pro odměňování zaměstnanců vPO
  • Ø pokud bude vytvořena účinná politická objednávka podpory kultury, lze vyslovit předpoklad hraničící sjistotou, že ÚSC budou svoji odpovědnost za veřejné statky kultury realizovat důrazněji

 

Závěr : Vytvořením účinné politické objednávku podpory kultury a zajištěním meziročního nárůstu příspěvku PO na úrovni 20 %  budou vytvořeny podmínky pro zvýšení kulturního potenciálu

 

stav infrastruktury kultury

 

infrastrukturou rozumíme : nemovitosti + technické vybavení sloužící kultuře


nemovitosti :

Nemovitosti sloužící kultuře financované z veřejných rozpočtů (s výjimkou památkových objektů) jsou většinou starší než 50 let, mnohé pocházejí z přelomu 19. a 20. století. Bez ohledu na jejich stavebně technický stav lze konstatovat, že soudobým požadavkům na komfort uživatelů veřejných služeb kultury obvykle neodpovídají. Zásadou by např. měl být bezbariérový přístup (nejen kvůli zdravotně postiženým, ale i kvůli seniorům a rodičům s malými dětmi), což dispozice historických budov obvykle neumožňuje. Nemovitosti určené kultuře, které byly vystavěny zejména v 70. letech (pokud ještě slouží účelům kultury) jsou obvykle za dobou své životnosti a jejich případné oprava či modernizace by vyžadovala velké náklady. Sbírkotvorné organizace (muzea, galerie, knihovny) mají problémy s kapacitou i vhodností prostor určených k uchování a ochraně sbírek.

Tyto nemovitosti jsou většinou majetkem ÚSC nebo státu. Přičemž vlastník považuje finanční prostředky poskytované příspěvkovým organizacím na správu svého majetku za finance dávané „do kultury“,  nikoliv „do svého majetku“ aniž by respektoval fakt, že PO za něj vykonávají povinnosti vlastníka.

Současně působí ekonomicky nepříznivě problematika odpisů. Obce neodepisují majetek v účetnictví, PO ano – aniž by mohly uplatnit odpisy pro účely daní z příjmů dosahovaných doplňkovou činností. Účetní odpisy majetku PO převádí do investičního fondu, který ovšem obvykle určí zřizovatel k odvodu do svého rozpočtu, místo aby umožnil jeho využití na opravu či technické zhodnocení nemovitého či hmotného dlouhodobého majetku nebo pořízení nového. Vzhledem k tomu, že takový stav trvá již od 50. let minulého století je zřejmé, že tu ve správě nemovitostí stále narůstá dluh, resp. že péče o nemovitý majetek státu a ÚSC je nedostatečně financována a v důsledku tak kultuře narůstá „vnitřní“ dluh.


technické vybavení :

Technické vybavení PO v kultuře je většinou rovněž za zenitem užitnosti, markantní je to zejména ve vybavení IT. To znemožňuje kulturním organizacím přiměřeně modernizovat služby poskytované veřejnosti. Výjimku tvoří knihovny – avšak převážně pouze ty, které mají profesionální pracovníky – zejména knihovny krajské a bývalé okresní, nyní městské. Neuspokojivá je situace v muzeích a galeriích – počítaje v tom i vybavení odborných pracovišť (depozitáře, digitalizace sbírkového fondu, konzervační a restaurátorské dílny atd.). Nedostatky v technickém vybavení jsou překážkou jak modernizace veřejných služeb kultury pro veřejnost, tak výraznější digitální prezentace kulturních zařízení a jejich služeb (např. prostřednictvím internetu).


Závěr : Infrastruktura kultury je, až na výjimky, v nedobrém stavu – zejména ve vztahu k modernizaci nabídky veřejných služeb kultury pro veřejnost.

 

aktivita nestátních neziskových organizací ve sféře kultury

 

NNO (co do právní formy) jsou vymezeny zákonem : občanské sdružení (zákon č. 83/1990 Sb.), o.p.s. (zákon č. 248/1995 Sb.), nadace a nadační fond (zákon č. 227/1997 Sb.), dobrovolné svazky obcí (DSO dle zákona č.128/2000 Sb.), zájmová sdružení právnických osob (občanský zákoník)

 

V oblasti kultury se angažují z uvedených typů právnických osob především občanská sdružení – nejenom ta, která jsou ke kulturním aktivitám přímo směrována (např. amatérské divadlo), ale i různorodé spolky – dobrovolní hasiči, zahrádkáři, sportovní spolky, svaz žen, myslivci, rodáci, sdružení rodičů atd.

(S ohledem na nízký počet ostatních typů právnických osob působících v kultuře má jejich činnost pro tuto oblast význam spíše okrajový.)

Tyto spolky se projevují zejména v malých obcích a městech, jejich aktivity nejsou ryze kulturní, ale spíše kulturně společenské, tak, jak vyžaduje sociální komunikace v daném místě. Jsou zaměřeny i na pěstování lokálních tradic, neobešly by se bez nich různé místní slavnosti, společenské události apod.

Činnosti takových spolků jsou zcela nezastupitelné pro sociální komunikaci a tím i rozvoj kultury zejména v malých obcích. V minulosti se nám to potvrdilo při pracích na Programech obnovy pro 20 malých obcí. V každé z nich jsme položili všem domácnostem otázku : Co je pro Vás kultura? Z 8 předepsaných odpovědí nejvíce lidí vybralo, že kultura je pro ně: úroveň mezilidských vztahů, následovala odpověď: prostředí vesnice a přírodní okolí. Konzumace uměleckých aktivit se umístily na posledních místech. (Návratnost dotazníků byla téměř 80 %.)


V posledních letech lze zaznamenat rozvoj systému podpory neprofesionálního umění, využití kulturního potenciálu živého umění. I v době zaměřené prioritně na ekonomický profit neustal zájem o umělecké „volnočasové aktivity“, naopak registrujeme zvýšený zájem zejména mladých lidí o vzdělávání např. v divadelních aktivitách, v oboru scénického tance, sborového zpěvu. Dohoda mezi kraji o způsobu podpory (grantovém dotačním řízení) iniciovaná NIPOS způsobila zaměření grantových systémů ÚSC právě na tuto oblast a v důsledku o něco příznivější podmínky pro tvorbu neprofesionálních souborů a jejich účast v postupovém systému. Na druhé straně je potřeba rovněž konstatovat, že finanční prostředky plynoucí v rámci dotačního programu kulturních aktivit z MK zůstávají již několik roků na stejné úrovni (přičemž náklady na služby, provoz aj. neustále rostou) a v podstatě ve stejné struktuře (přitom jsme svědky rozvoje nových (pod)druhů uměleckého výrazu (počítačová grafika ve výtvarném umění, nové slovesné, scénické i hudební výrazy). Nedostatek financí brání v podpoře rozvoje i těchto novinek.


Všechny kraje a většina obcí vyhlašují programy dotační politiky, přičemž většina z nich je čerpána právě občanskými sdruženími na kulturní aktivity lokálního či regionálního významu. Pokud ÚSC zřizují tzv. všeobecná kulturní zařízení („kulturní domy“, besedy, střediska volného času apod.), pak tyto obvykle poskytují sdružením organizačně provozní podporu v jejich činnosti.

Ze zkušenosti vyplývá, že systémová kombinace a provázanost NNO a PO se jeví jako účelná a v současné situaci působí velmi efektivně


Závěr : činnost občanských sdružení je pro oblast kultury zásadně příznivá a zaslouží si podpory ze všech typů veřejných zdrojů

 

 

 

 

systém podpory kultury

 

Protože není upřesněno o jaký zdroj podpory se jedná, rozumím podporou kultury její finanční (a jinou) podporu z veřejných rozpočtů – z rozpočtu státu a ÚSC.

 

Pozitivum spatřujeme v decentralizaci kulturních subjektů, zřizovateli (či jiným způsobem řídícími) kulturních organizací a institucí se staly ÚSC, dle našich zjištění jsou tato v zásadě stabilizována a ÚSC vkládají na jejich činnost více prostředků, než tak činil před reorganizací stát, vytvořily se tak základní předpoklady k jejich fungování a rozvoji.

Za zcela evidentní a nepopiratelný fakt je nutno uznat, že bez podpory veřejných rozpočtů nemohou veřejné služby kultury existovat. Pravidla pro poskytování dotací a pro rozhodování o nich stanovují zákony. (č.218/2000 Sb., č.128/2000 Sb., č.129/2000 Sb., č.250/2000 Sb. atd.)

Nicméně lze pozorovat, že rozhodování o podpoře kultury je často ovlivněno lobistickými skupinami, v případě státu pak poněkud „pražskou“ optikou.

Obecně lze však konstatovat, že ÚSC kulturu (v procentech výdajů na kulturu k celkovým výdajům) podporuje větším finančním objemem, než státní rozpočet. (MK finančně zajišťuje 32 státních PO, ÚSC pak cca 2000 příspěvkových organizací a nejméně 5.000 organizačních složek)


Závěr : systém podpory kultury je dán zákonem – případná změna tohoto systému vyžaduje změnu zákonů ; veřejné výdajové programy – dotace musí mít zcela konkrétně stanovené cíle a kritéria pro vyhodnocení jejich plnění.


kvalita managementu kultury

 

Manažerem rozumíme zaměstnance nebo smluvně najatého pracovníka podniku, který je odpovědný za řízení společnosti, její pobočky nebo oddělení. Managementem pak proces řízení, vedení podniku.

 

•a)                  řízení ze strany zřizovatelů

Stav je z poloviny dobrý, z poloviny nikoliv. (viz text k poptávce v kultuře). Počítáme-li do množiny kulturních manažerů i ty, kteří o kultuře rozhodují v ÚSC, pak lze konstatovat, že pracovníci městských a krajských úřadů jsou obvykle vzděláni a odpovědní. Paradoxně často činí větší problémy přesvědčit volené orgány (zastupitelstvo, radu) o tom, že jimi zvolená cesta či náměty na činnosti kultury jsou buď mimo rámec reality nebo zákona. Velmi často nejsou zastupitelé ani náhodnými návštěvníky kulturních akcí či zařízení.

Na místní úrovni jde vždy o kvalitu, kvalifikovanost a entuziasmus osobnosti, (schopnost komunikovat efektivně se zřizovatelem či jiným řídícím subjektem). Na vyšším stupni managementu (počítaje v to i MK) nejsou dostatečně (nebo jen omezeně) využívány relevantní nástroje – výstupy ze statistik, z odborných studií a výzkumů. Většinou pak jde jen o zkušenostní pragmatické rozhodování.

 

•b)                 Management kultury v malých obcích představuje buď zastupitelstvo, nebo starosta nebo komise rady. Obvykle ve spolupráci s těmi obyvateli obce, kteří mají zájem na kulturních či společenských aktivitách, případně s občanským sdružením. Většinou se problémy řeší tak, jak přicházejí.


•c)                  řízení PO kultury

Jde o obor poměrně dost feminizovaný (s výjimkou vedení větších organizací). Z této okolnosti vyplývají i další souvislosti – vedení PO je obvykle vzdělané, odborné, velmi praktické a racionální, zvyklé účinně řešit problémy a dělat drobné zázraky. (viz např. knihovny) S ohledem na stav zaměstnanosti (nezaměstnanosti) v některých regionech se obvykle snaží nekonfliktně vycházet se zřizovateli, což se do jisté míry obráží i v následném podceňování úlohy kultury v rozvoji obce či města ze strany volených orgánů. (I když obvykle je to deklarováno opačně.)

Nedostatek finančních prostředků v rozpočtech ÚSC, je-li tento zřizovatelem více kulturních organizací, vytváří do jisté míry mezi organizacemi kultury konkurenční vztah. Jako nedostatek lze v tomto směru identifikovat nízkou míru kooperace mezi kulturními (či kulturních se sportovními,, školskými atd.) zařízeními téhož zřizovatele. Výsledkem je často i shoda termínů pořádaných akcí, nevyužití intelektuálního, informačního či hmotného (kulturního) potenciálu zařízení apod.


•d)                 NNO

Vedoucí osobnosti NNO (zejména OS na úrovni obcí a menších měst) jsou většinou lidé zaujatí zvoleným oborem (hudba, tanec, divadlo apod.), jejich zkušenosti s řízením, ekonomikou, administrativou NNO jsou spíše na  nízkém stupni poznání. Potřeba institucionální opory, pravidelných konzultací s odborníky (zakládací listiny a stanovy, zacházení se svěřeným majetkem, personální otázky, řízení subjektu, ekonomika) je nezbytná. NNO obvykle nemohou ze svých zdrojů hradit konzultace ekonomických a právních poradců, přičemž se tito poradci obvykle nepohybují v oblastech kulturních služeb a aktivit s potřebnou jistotou.


Závěr :

Management PO v kultuře je ve své většině odborně i lidsky způsobilý, problémem je nízké finanční ohodnocení částečně vyplývající z tabulek předepsaných nařízením vlády – které jsou  platné i pro zaměstnance PO ÚSC.

Většina ředitelů PO v území je zařazena do 10 – 11 třídy, což je nedostatečné (při praxi do 23 let = 17.420 a 19.210 Kč hrubého). Ekonomové (náměstci) jsou na tom ještě hůře – za stejných podmínek mají plat o 2 – 3.000 Kč nižší. Nástupní platy vysokoškolsky vzdělaných odborníků jsou v ostudné výši. (10 třída = 13.150 Kč hrubého)

Je zřejmé, že při této mzdové politice se oblast kultury nestane obecně přitažlivou pro mladé lidi hodlající např. založit rodinu a to z prostého důvodu – neuživí se.

Management NNO potřebuje a vyžaduje odbornou podporu své činnosti.

 

poptávka po kulturních službách

 

Poptávkou rozumíme : deklarovanou (vyslovenou) poptávku a) občanů, b) zřizovatelů.

 

Poptávka občanů :

Lze vycházet z předpokladu, že nabídka většiny kulturních zařízení se nejméně z poloviny blíží deklarovaným potřebám občanů. Tuto stránku poptávky nikdo souhrnně a soustavně nesleduje, Sociologické výzkumy jsou zaměřeny na jiná témata, ČSÚ sleduje kvantifikaci výdajů na kulturu spolu s výdaji na rekreaci a sport – aniž by šly jednotlivé segmenty odlišit a z údajů pak definovat základní strukturu poptávky realizované pořízením (koupí) kulturních produktů a služeb.

Vzhledem k tomu, že návštěvnost kulturních zařízení a akcí neklesá, stejně jako neklesá (příliš) např. prodej literatury, nahraných nosičů atd., lze soudit, že poptávka je ve svých zásadních rysech saturována – „něco“ je k dispozici a lze si vybrat dle žánru i úrovně konzumenta. K tomu samozřejmě přispívá i rozšíření internetu a digitalizace prostředí.


Poptávka zřizovatelů :

Z vyhodnocení praktických poznatků lze konstatovat, že jsou v zásadě 2 skupiny zřizovatelů.


a) Ti, kteří velmi přesně vědí, co od své PO v kultuře chtějí, jsou si vědomi souvisejících finančních nákladů, umí definovat předmět činnosti ve ZL, umí vybrat dobrého ředitele / ředitelku a umí si poradit s koncepčním směřováním činnosti organizace i s kontrolou její ekonomiky. V takovém případě využívá organizace uspokojivě všech svých možností a úroveň veřejných služeb kultury je limitována pouze daným ekonomickým prostorem. (Za mnohé např. krajská knihovna Karlovarského kraje.)


b) Ti, kteří nevědí, co od své PO v kultuře chtějí, jsou ve vleku primitivních ekonomických představ, nutí PO „vydělávat“, aby byl snížen příspěvek z veřejných rozpočtů, případně ji zruší a založí jako obchodní společnost. V takovém případě je vlastně zřizovatel největší překážkou uspokojivého zajištění veřejných služeb kultury. (Za mnohé např. kladenské divadlo, nyní s.r.o. či situace Dejvického divadla.)

 

Závěr : S ohledem na deetatizaci rozhodování o kultuře nemá velký smysl sledovat poptávku po kulturních službách v obecných rysech. Je věcí každého zřizovatele (ÚSC), aby uměl posoudit specifické potřeby obyvatel, kterým je odpovědný za řízení a financování věcí veřejných a učinil potřebné kroky k podpoře požadovaných veřejných služeb či aktivit kultury.

 

 

 

aktivita podnikatelského sektoru v oblasti kultury

 

Podnikatelským sektorem rozumíme OSVČ a právnické osoby založené za účelem podnikání.

 

Podnikatelský sektor se angažuje pouze v takové prezentaci kultury, která je schopna přinést přiměřený podnikatelský zisk. Jedná se především o zhotovení (produkci) a veřejné předvedení některých typů autorských děl – hudební (muzikály, koncerty populárních skupin), filmová, výjimečně divadelní.

Ceny těchto produkcí jsou většinou nad ekonomické možnosti regionálních a lokálních zařízení, kam je agentury nabízejí.

Četné podnikatelské aktivity v kultuře se neobešly a neobejdou bez podpory z veřejných rozpočtů. Jak ukazuje situace např. v Praze, bude dosavadní praxe poskytování dotací z veřejných rozpočtů podnikatelům v kultuře podrobena zkoumání Evropského soudu.

(Situace divadel v Praze je extrémně odlišná od jiných měst a regionů. Protože však je tato problematika nejblíže a je nejvíce slyšet, resp. je mediálně nejvíce přitažlivá, zkresluje pohled veřejnosti (i odborné) na problém. V Praze z celkového počtu divadel se souborem v ČR (tj. 126) působí 74, v ČR je 39  divadel – podnikatelských subjektů – dle údajů statistiky.)

Lze dovodit, že ty obce a města, které z ekonomické naivity „transformovaly“ svoje PO na s.r.o. nebo a.s. se budou při jejich podpoře rovněž potýkat s účinky zákona o veřejných zakázkách a o veřejné podpoře.


Příznivý vliv : obohacení nabídky, profesionalita výkonů a výsledného produktu

Nepříznivý vliv : zkreslování pohledu na veřejné služby kultury, mediální prosazení profesionální produkce na úkor ostatních oborů a problémů kultury

 


Neovlivnitelné faktory uvedené v zadání se neprojevují v kultuře zásadním způsobem a to ani negativně, ani pozitivně. Jsou přirozenou součástí vývoje světa a veřejné služby kultury i kulturní aktivity lidí je reflektují.

 

 

Zborník
Mockovčiaková
6. září 2007