Národopisná slavnost v Kinské potřinácté

MÁNES – ŠPILLAR – UPRKA

Jak se již stalo tradicí, vázanou na založení Národopisného muzea v Praze, konala se i letos, o víkendu 19. a 20. května 2012 v areálu muzea, budově Musaionu a přilehlé Zahradě Kinských, již XIII. Národopisná slavnost. Ta letošní měla mimořádné téma, spojené s připomínkou tří významných českých malířů, výrazně orientovaných na národopisná témata – Josefa Mánesa, Jaroslava Špillara a Joži Uprky. Každý ze zmíněných akademicky vzdělaných umělců se ve své národopisné tvorbě orientoval na jiný region. Josef Mánes se jako první, již po polovině 19. století, zapsal do české výtvarné tradice svými kolorovanými kresbami Slováků, Slezanů, Moravanů. Na závěr své malířsky obrozenecké mise zakotvil na úrodné Hané, kde pro nás zvěčnil ztepilé postavy mužů a oble něžné tváře Hanaček. Druhý z naší malířské řady je o generaci mladší a patří k dokumentátorům konce 19. století, tedy období, kdy českou kulturu ovládala myšlenka Národopisné výstavy a tvorba semknutá s její přípravou. K této generaci patří malíř Chodska, Jaroslav Špillar. Ve svém dočasném bydlišti, v Peci pod Čechovem, téměř splynul s tradicí obce a po řadu let pilně dokumentoval své  chodské sousedy a sousedky, tehdy ještě plně žijící v tradicích krojů, zvyků a koloritu starodávného venkovského života. Třetí malířský velikán patří k další generaci našeho kulturního vývoje, vstřebávajícího impulzy a životní pravdy dvou, do jisté míry protikladných století, s hlavní těžbou z doby jejich přelomu, období kolem roku 1900. Je to známý a obdivovaný malíř Slovácka, Joža Uprka, se svými rozměrnými plátny, zachycujícími prchavé okamžiky lidových zvyků a obřadů – Jízda králů ve Vlčnově, poutě v Blatnici, křestní průvod z Velké nad Veličkou, a mnoho dalších námětů a postav v udivujících krojových sestavách své doby.

A nebyli bychom na půdě muzea, aby zmíněná slavnost nedostala právě onen odborný impulz a umělecké pozadí, tedy základ, z něhož celá akce letos vyšla – výstavu reprodukcí vybraných děl zmíněných malířů. Proč to všechno? Protože jako tvůrci programu jsme si plně vědomi nejen vkladů těchto velikánů, ale i skutečnosti, že ve jmenovaných oblastech, a nejen v nich, zůstala živá stopa tradice v plně srovnatelné síle, byť v jiné společenské atmosféře a jinak pojatém odkazu tradic. Pozvali jsme tedy ze tří jmenovaných regionů přední folklorní soubory a na pozadí zobrazené skutečnosti minulých generací představili živý folklor a kroje, které si svou krásou a stylovostí nic nezadají s odkazem minulosti.

Národopisná slavnost v Kinského zahradě měla v roce 2012 dvoudenní trvání – sobotu a neděli. Na rozdíl od minulých ročníků, kdy se zde střídal větší počet skupin, letos jsme zvolili pouze tři, ale zato skupiny umělecky vytříbené a zároveň ty, které v souladu s námětem reprezentují vybrané regiony. Za Chodsko, připomenuté ve výstavě Špillarem, to byl Národopisný soubor z Mrákova, skupina muzikantů, zpěváků a skvělých tanečníků v krojích, které dodnes patří k jejich přirozenému rodinnému šatníku, lidí, kteří dobře vědí co je tradice a jak se k ní chovat. Udržují místní zvykoslovné slavnosti a unikátní kroje, opěvané zde již v 19. století Boženou Němcovou, dovedou ke zvláštním příležitostem patřičně oblékat a nosit. Tedy Chodové z tradiční obce Mrákov.

Haná, zvěčnělá obrazy Josefa Mánesa, byla na Slavnosti reprezentována souborem Klas z Kralic. Vybrali jsme tento soubor hned z několika důvodů. Hanáci obvykle nejsou považování za velké tanečníky, ale členové souboru Klas tento, možná neprávem tradovaný odsudek, zcela vyvracejí. Skvělá muzika, zpěváci a hybní tanečníci a tanečnice s výmluvným repertoárem. Navíc, pro zobrazení Hané mají unikátní kroje několika typů, od všedních, přes vyšívané kroje sváteční až po udivující sestavy ke svatbám a obřadům. Jako by „vypadli“ z Mánesových obrazů, i proto, že při volbě výbavy pro svůj soubor, zvolili právě tvarově umírněné, v řeči odborníků „mánesovské“ kroje měkkých linií a užitné tvarovosti. Plně tak reprezentovali úrodnou Hanou.

V roce 2011 jsme připomněli velkou výstavou v Národní galerii dílo malíře Slovácka Joži Uprky, konanou ke stopadesátému výročí jeho narození. Nemohla tedy jeho tvorba i současní následovníci zobrazených tradic chybět v našem malém výčtu témat.  Nemohla chybět i proto, že právě Uprkou před sto lety vyobrazená Jízda králů, byla v listopadu 2011 zapsána jako mimořádný, živoucí obřad do Seznamu nehmotného kulturního dědictví lidstva. O týden později se pak představil v plné životnosti doma, ve Vlčnově. U nás to byli členové souboru Vlčnovjan, ti, kteří patří mezi jinými, právě k nositelům zdejšího folkloru a tradic obecně, včetně unikátních krojů. Oděvních sestav, které nejen okouzlily zmíněného malíře, ale prakticky beze změny se zde oblékají pro dané slavnosti dodnes. Takže Pražané mohli na vlastní oči shlédnout onu výjimečnou krásu Vlčnova přímo doma. Konečně po více než stu letech se sem aktéři Jízdy v podstatě vrátili, protože na slavné Národopisné výstavě v Praze v roce 1895 to byl právě Joža Uprka, který tuto unikátní podívanou doporučil do programu tehdejší Výstavy. Tedy Vlčnovjané s královskou slávou opět v metropoli.

Jak je již tradicí, celá slavnost začala odborným programem, tentokrát mimořádnou krojovou přehlídkou, konanou v hale Musaionu. Před nainstalovanými obrazy tří zmíněných malířů defilovala v komponovaném celku, propojeném muzikou Slovácka a Chodska, výběrová krojová sestava ze všech jmenovaných oblastí. V umírněné choreografii a komentaci autorky programu J. Langhammerové, se zde střídaly kroje pracovní, všední, sváteční a na závěr přehlídka unikátních oděvů ke svatbám. Závěrečná společná píseň „Aby nás Pánbůh miloval…“ zněla halou v plné razanci nejen vyzpívaných hlasů účinkujících, ale i vnímavého obecenstva.

Sobotní podvečerní „galakoncert“ plynule v námětu pokračoval prezentací hudebně tanečního umění zúčastněných souborových hostů. Vlastní slavnost se koná tradičně v nádherné, rozkvetlé Zahradě Kinských, na velkém nízkém pódiu, umístěném na terase za budovou muzea, s otevřenou vyhlídkou na Prahu. Samotné prostředí tedy láká k tvorbě programu v kontextu s prostředím. Letos jsme zvolili téma Slavnosti léta. Každý ze soborů měl ucelený program trvající přibližně půl hodiny. První byl soubor Klas, který celý blok uvedl patřičnou scénou svatojánských zvyků z Hané, taneční zábavy mládeže a závěrečným obřadem hanácké Dožaté. Následovala návštěva tradičního Chodska představením Národopisného souboru z Mrákova. Jemnou hanáckou notou vystřídala razance dudácké muziky a jiskrný projev chodských zpěváků. Velký časový prostor pak byl ponechán jednomu z nejvýznamnějších zvykoslovných celků, dodnes ležícímu v paměti chodských aktérů – chodské svatbě. A mimochodem, právě tato scéna patřila k zobrazeným dějům ve výstavě díla Jaroslava Špillara v muzeu. Střed programu tedy zaplnila jímavá melodika svatebních písní, tradiční proslovy a obřadní kroje s věnci družiček i robustními kabáty mužů. A samozřejmě tanečně nezbytná chodská kolečka, bravurně vytáčená v páru i velkém kole, včetně projevu zúčastněných dětí. Závěr odpoledního programu patřil Vlčnovjanům. Jak již bylo řečeno, přesně za týden po naší slavnosti se ve Vlčnově konala Jízda králů. A tak na naše přání přijeli členové souboru Vlčnovjan s mistrně choreograficky ztvárněným obrazem volby malého krále, jejich „královským číslem“, kterým uvedli své slavnostní vystoupení. Uviděli jsme zde nejen pracně sestavené vysoké věnce družic, krásu mladíků v krojích s naškrobenými rukávy a klobouky s kosárky, ale na návštěvníka z celku dýchnul vlastní smysl obřadu, ona věkovitá úcta ke zvolenému králi, vpravdě ještě dítěti, které zde připomíná skutečnost, že mládež není jen generací hodnou učení a kárání, ale představuje očistnou sílu celé společnosti. A pak verbuňk, mimo jiné, další folklorní klenot, stejně jako Jízda králů v roce 2005 označená stejným titulem UNESCO. Zde se předvedli vlčnovští tanečníci s plnou razancí, tanečním a pěveckým uměním, a nezapomeňme na záviděníhodnou krásu dívek v krátkých košatých sukních, zdůrazněnou tancem se zakódovanou galantností jejich partnerů. Tanec pokračoval i po ukončení vlastního programu, kdy vlčnovská muzika ještě chvíli vyhrávala pro nadšené a mnohde tancechtivé publikum. Počasí nám přálo, a tak celý první den skončil s úlevou pro pořadatele a radostí pro návštěvníky.

Neděle odpoledne patřila jako obvykle uvolněnějšímu programu, kde jednotlivé soubory představily svůj repertoár, bez daného tématu, vpravdě jako ukázku folklorního zázemí svého regionu. Mrákovští uvedli vedle dudáckého kasací, mužského zpívání a virtuózně podaných koleček s „chytlavými“ písničkami, i tance s proměnlivým rytmem „starých mateníků“ z Dolního Chodska. Vlčnovjané se převlékli do jednodušších a starších typů krojů a představili ve výběru taneční projev širšího Uherskobrodska – boršické sedlcké, tance z Luhačovského Zálesí a samozřejmě nechybělo vystoupení jejich skvělé cimbálové muziky s výmluvným jménem Čardáš. Na závěr celé Slavnosti jsme ponechali reprezentační vystoupení hanáckého souboru Klas, který představil dva celky. První mužský, věnovaný tanečnímu projevu rekrutů a závěrečný blok hanácké svatby, kde se znovu publiku představily jinde nevídané atributy svatebního obřadu – vysoké pentlíky na hlavách družiček, mimořádné vystrojení svatebního páru se starobylým přepásáním ženicha zástěrou a šátkem, stejně jako nevěsty v úvodnici. K tomu ukázněné, rozšafné tance žen ve vyšívaných krojích a mužů v obřadních kabátech. Překvapením pak byla prezentace unikátního objektu, vysokého svatebního koláče, který dva dny v dílnách Musaionu připravovala z množství pečených dílků paní Broňa Milá z Velké Bystřice u Olomouce, která rovněž publiku popsala složitost a mimořádnost své tradiční práce. Na závěr opět nechyběl jako rozloučení s celou slavností tanec s účastí publika.

XIII. Národopisná slavnost skončila a těšíme se na příště. Děkujeme všem účinkujícím i pořadatelům. Letos to byli: Národní muzeum, Etnografické oddělení Historického muzea, Národní informační a poradenské středisko pro kulturu, útvar ARTAMA, Sdružení pro dětskou taneční tvořivost a samozřejmě finanční přispěvatelé: Ministerstvo kultury České republiky, Ochranný svaz autorský a hlavní město Praha.

Jiřina Langhammerová, dramaturg slavnosti

Pozn. Text byl publikován v časopise Folklor 7/2012

 

Pomozte nám zlepšit náš web povolením cookies.