Glosa třetí, archeologická, aneb kdo platí náklady archeologického výzkumu
§ 22 zákona č.20/1987 Sb., památkového zákona uvádí :
Provádění archeologických výzkumů
(1) Archeologický ústav a oprávněné organizace jsou povinny před zahájením archeologických výzkumů uzavřít dohodu s vlastníkem (správcem, uživatelem) nemovitosti, na které se mají archeologické výzkumy provádět, o podmínkách archeologických výzkumů na nemovitosti. Nedojde-li k dohodě, rozhodne krajský úřad o povinnostech vlastníka (správce, uživatele) nemovitosti strpět provedení archeologických výzkumů a o podmínkách, za nichž archeologické výzkumy mohou být provedeny.
(2) Má-li se provádět stavební činnost na území s archeologickými nálezy, jsou stavebníci již od doby přípravy stavby povinni tento záměr oznámit Archeologickému ústavu a umožnit jemu nebo oprávněné organizaci provést na dotčeném území záchranný archeologický výzkum. Je-li stavebníkem právnická osoba nebo fyzická osoba, při jejímž podnikání vznikla nutnost záchranného archeologického výzkumu, hradí náklady záchranného archeologického výzkumu tento stavebník; jinak hradí náklady organizace provádějící archeologický výzkum. Obdobně se postupuje, má-li se na takovém území provádět jiná činnost, kterou by mohlo být ohroženo provádění archeologických výzkumů.
Protože jde o formulaci (viz tučně) poněkud nejasnou, obrátila jsem se s dotazem na jazykovou poradnu Ústavu pro jazyk český AV ČR, v.v.i. a požádala o gramatický výklad uvedené věty. Odpověď zní :
„Z ryze jazykového hlediska je uvedená formulace dvojznačná. Jednak může vedlejší věta „při jejímž podnikání vznikla nutnost záchranného archeologického výzkumu“ být chápána tak, že rozvíjí spojení „fyzická osoba“, jednak může být chápána tak, že se vztahuje jak k fyzické, tak i k právnické osobě. Vzhledem k tomu, co se v uvedeném zákoně říká, je navýsost pravděpodobná interpretace druhá.“
Nicméně hledala jsem dále, neboť výklad zákona provádí soud svým rozhodnutím a ke svému úžasu jsem nalezla dvě rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR v uvedené věci. Posuďte sami :
Rozhodnutí publikované : 33 Odo 1198/2004
…. „Podle § 22 odst. 2 věty druhé zákona o státní památkové péči hradí náklady záchranného archeologického výzkumu stavebník jen tehdy, je-li právnickou osobou nebo fyzickou osobou, při jejímž podnikání vznikla nutnost záchranného archeologického výzkumu; jinak hradí náklady organizace provádějící archeologický výzkum. Z této právní úpravy je tedy zcela zřejmé, že kromě A.Ú. je povinna platit náklady archeologického výzkumu ta organizace, která archeologický výzkum provádí (samozřejmě v případech, kdy tuto povinnost nemá sám stavebník). Žalobci předestřená právní otázka je tudíž v zákoně o státní památkové péči upravena zcela jednoznačně a její výklad nemůže činit v praxi žádné potíže.“ …..
Rozhodnutí publikované : 32 Odo 765/2004
Ustanovení § 22 odst. 2 věta druhá zákona č. 20/1987 Sb. stanoví : Je-li stavebníkem právnická osoba nebo fyzická osoba, při jejímž podnikání vznikla nutnost archeologického výzkumu, hradí náklady záchranného archeologického výzkumu tento stavebník; jinak hradí náklady organizace provádějící archeologický výzkum.
Soudy obou stupňů při výkladu výše uvedené právní normy využily zejména výkladu jazykového. Jazykový výklad je metodou výkladu právních norem, kterou je vždy třeba použít jako první a rozhodující. Při výkladu se vychází ze základních pravidel gramatických, morfologických a syntaktických (mluvnická stavba vět, skloňování, časování, souvislosti mezi větami, větné vazby).
Soudy obou stupňů pochybily, pokud na základě tohoto výkladu dovodily, že náklady archeologického výzkumu hradí pouze stavebník – právnická osoba, při jejímž podnikání vznikla nutnost záchranného archeologického výzkumu. Soudy dospěly k závěru, že vložená část věty „při jejímž podnikání“ rozvíjí první část věty „je-li stavebníkem právnická nebo fyzická osoba“ a tudíž se vztahuje k oběma větným členům a proto je i druhá část věty uváděná v jednotném čísle a v ženském rodě, neboť se vztahuje k osobě.
Ve výše citovaném ustanovení však v první část věty není uvedeno „je-li stavebníkem právnická nebo fyzická osoba, nýbrž právnická osoba nebo fyzická osoba“ a protože zákonodárce použil jednotné číslo, vložená část věty „při jejímž podnikání“ se nemůže vztahovat k oběma podstatným jménům – podnětům, vztahuje se pouze k podstatnému jménu – podnětu bezprostředně předcházejícímu, tj. k „fyzické osobě“.
Pokud tedy zákonodárce nepoužil v citovaném ustanovení legislativní zkratku osoba, která zahrnuje jak fyzickou tak i právnickou osobu nebo spojení, které nesprávně uvedl v odůvodnění rozhodnutí soud prvního stupně, „právnická nebo fyzická osoba“, vyjádřil tak povinnost hradit náklady záchranného archeologického výzkumu stavebníkovi právnické osobě bez ohledu na to zda podniká či nikoliv a pouze stavebník fyzická osoba hradí tyto náklady tehdy vznikly-li v souvislosti s jeho podnikáním. Závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaná není povinna hradit náklady záchranného archeologického výzkumu ve smyslu § 22 odst. 2 zák. č. 20/1987 Sb., neboť je stavebníkem právnickou osobou, která nepodniká, tedy není správný.
Abychom si to zopakovali :
– Podle jazykové poradny je interpretace jazykového významu uvedené pasáže zákona dvojznačná.
– Podle jednoho rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR hradí náklady archeologického výzkumu právnická osoba – stavebník pouze tehdy, vznikla-li nutnost výzkumu při jeho podnikatelské činnosti.
– Podle druhého rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR hradí náklady archeologického výzkumu právnická osoba – stavebník v každém případě.
Lze vyslovit přání, aby se tento jazykový detail (ovšem s dalekosáhlými důsledky) stal i předmětem jednání konference Archeologie a veřejnost 5., případně předmětem pozornosti při přípravě další novely památkového zákona.
Jak vidno, čeština je jazyk hravý a zdánlivý gramatický detail může mít dalekosáhlé důsledky v době, kdy obce a kraje jsou (ze zákona) vlastníky movitých archeologických nálezů a velmi často zřizovateli muzeí, která archeologické výzkumy provádějí. Zřizovatel tak hradí péči o nálezy a v mnoha případech i náklady jejich získání. A protože za provedení výzkumu by měla oprávněná organizace požadovat pouze úhradu nákladů s ním spojených, nelze na archeologický výzkum pohlížet jako na činnost výdělečnou či dokonce ziskovou … V době, kdy územní samosprávy usilují o rušení, slučování a „transformaci“ kulturních zařízení by se nikdo moc nedivil, kdyby též „svým“ oprávněným osobám „zatrhly“ provádění archeologických výzkumů.
17. března 2008 pro Vás glosovala PhDr. Alena Mockovčiaková